First month in my new host family

Grüezi mitenand!

Měsíc utekl jako voda a já se rozhodla sepsat článek. :) Než se člověk zabydlí, sžije s rodinou a přizpůsobí se jejich potřebám, tak to nějakou chvíli trvá. Nicméně po měsíci konečně můžu říct, že všechno klape tak, jak má.
Jak již bylo řečeno v předešlém článku, první týden jsem strávila s jejich bývalou au-pair z Česka, která mi všechno ukázala. Ale asi jako každá z nás si to ráda dělá po svém. Tudíž jsem byla ráda, když jsem mohla začít sama. Za její pomoc jí jsem ale nesmírně vděčná!
Není to jednoduché přijet do cizího města, cizí země plné neznámých lidí a začít žít ,,nový život".
Asi byste měli vědět, že jsem u anglicky mluvící rodiny. Otec je Holanďan, matka Švýcarka. Mluví spolu holandsky, ale se mnou vždy anglicky. Silova angličtina (4roky) je prostě skvělá! Strašně rád o všem diskutuje a vymýšlí si příběhy. To byl také jeden z mých požadavků, aby rodina mluvila anglicky - jde to. Ráda bych si zdokonalila jazyk a zůstat zároveň nějakou dobu v této zemi, je pro mě obrovská výhra!
Jak už to tak bývá, každý začátek je těžký... Já se dneškem přesvědčila, že dřina se vyplácí.
Abych vás trochu seznámila se situací... Malý není jako ostatní děti. Rád skáče na trampolíně, poslouchá pohádky, kouká telku a jí čokoládová vejce, ale je nesmírně chytrý a občas až trochu složitější. První dny mě KAŽDÉ RÁNO, když jsem přišla nahoru, řekl: ,,Jdi pryč, já tě nemám rád." Ignorovala jsem to. Říkal mi to celé dny. Věřte mi, že po ránu tohle slyšet vážně nechcete. :D

Pamatuji si na třetí týden, který byl jednoduše katastrofální. Scény a řev na denním pořádku... Večer jsem padala únavou do postele a zoufalá volala rodičům. Každá rada od mamky nebo jakéhokoliv výchovného poradce z článku na internetu je na malého prostě neaplikovatelná. Ona je možná dle mého i trochu chyba ve výchově... Sice umí říct děkuji a prosím, zná základní hygienické návyky, ale rád si dovoluje. Ostatně je to dítě, že ano... A děti rádi zkouší, co si budem. :) Neříkám, že by se měly děti bít, ale zastávám názor, že v nezvladatelných situacích (a tohle je přesně ten příklad, když rozkopává nábytek nebo háže hračky po rodičích), by jedna výchovná přes zadek neuškodila. Nicméně au-pair nejsou od toho, aby vychovávaly, ale aby se postaraly o to, že není dítě hladné, má čisté oblečení a baví se. Proto mi nezbývá nic jiného než jen koukat, jak ho v takovém amoku posadí jednoduše před telku, aby se uklidnil.
Co bych chtěla říct je fakt, že práce au-pair je stále PRÁCE. Ani zdaleka nejsem na dovolené, jak si mnozí myslí... A věty typu: ,,Vždyť se staráš o jedno dítě, to nic neděláš", ani zdaleka neberu vážně. Každý by si to měl zkusit. :)
Práce au-pair je jako horská dráha: jsou chvíle, kdy byste se nejradši sbalili a sedli na první vlak domů a jsou chvíle, kdy ani nechcete pomyslet na den, kdy budete muset odejít.
Jak dny utíkaly, já si začala všímat, že už mě Sil neposílá domů... Co víc! Řekl, že mě má rád a skončilo to až u objetí a pošeptání do ucha: ,,I love you." A tohle jsou přesně ty momenty, u kterých zapomenete na všechno ostatní. :)
Na rodinu si absolutně nemůžu stěžovat. HD mi vymaloval kompletně celý pokoj, koupil síťky do oken (nenávidím pavouky!!!) a stále se ptá, jestli něco nepotřebuji. Včerejší večeře byla však trochu jiná... Abych vás obeznámila se situací: Vařím denně oběd pro malého (rychlovka, která mi zabere tak 15min.) a úterky a čtvrtky dělám večeře pro celou rodinu. Ráda zkouším nové věci, takže si vždy sepíšu seznam, nakoupím a rodina mi to následně proplatí. Při poslední večeři, kdy jsem udělala domácí noky z ricotty a parmazánu s domácí omáčkou z rajčat, bazalky a creme fraiche, můj HD přišel ke stolu a doslova řekl: ,,I think, we have just found fucking chef!" :D 
Minulý týden jeli do Holandska navštívit rodinu a já je chtěla překvapit, proto jsem na jejich příjezd udělala dezert. Na stole jsem nechala vzkaz, že jim děkuji za tuto šanci zůstat s nimi a dezert na ně čeká v lednici. Bylo mi řečeno, že jsem anděl a nic lepšího nejedli (haha, musím se pochlubit :D).
No a u večeře mi sdělili, že jsou vážně vděční za vše, co pro ně dělám a chtěli by mi to nějak oplatit. Proto mi nabídli, že můžeme podniknout společně výlet lanovkou na nějakou horu. A že se ve Švýcarsku nejedná zrovna o levnou záležitost! 
A přesně teď přichází ta chvíle, kdy si uvědomíte, že se ta práce a vložená energie vyplácí a jak se říká: ,,Trpělivost růže přináší..."
Krásný víkend!

Markét